Domů » Blog » Každodenní inspirace

Každodenní inspirace

Díky svému pravidelnému cestování MHD jsem svědkem jedinečných inspirativních výjevů. Každý den potkám několik lidí, které bych tak strašně rád fotografoval, ale můj nízký práh drzosti mi nedovolí Vás oslovit. Zdaleka se nejedná o pohledné slečny modelkovského typu, ale o lidi obou pohlaví a všech věkových kategorií.
Například minulý týden stál v zadní části autobusu č.158 starý pán se stříbřitým plnovousem a prořídlými vlasy, do kterých mu zářivě svítilo slunce zadním oknem karosy. Tvář mu modelovalo měkké světlo od bočních dveří obarvené do žluta od fasád blízkých domů. Vrásčitá oční víčka nedokázala zakrýt upřímnost lesklého pohledu, který vzbuzoval úctu a životní nadhled. Připadal jsem si jak v Rembrantově pracovně naproti židli u okna, kde sedí přenádherný model starce.
Asi před měsícem jsem jel v metru s malou holčičkou, která seděla na nejrohovější sedačce zadní části vagónu a plaše se choulila k panelu pod oknem. Vedle ní seděl jednen ze dvou obézních pánů vedoucích hlučný rozhovor, který dívku utiskoval svou intenzitou. Měla přenádherné ohromné oči, ve kterých se plachost mnohokrát násobila. Roztržitě si hrála s culíken dlouhých vlasů a střídavě těkala mezi podlahou a naprotisedící maminkou. Až po chvíli jsem si všiml rekvizity, která celý výjev korunovala. Chlupatá gumička do vlasů, za kterou jsem jí až do té chvíle považoval, nebyla gumičkou, ale policejními pouty změkčenými růžovým měkkým potahem. Holčička proplátala dlouhé vlasy oběma náramky tam a zpět. Myšlenkové pochody okamžitě převrátily můj pohled na maminku, která si s nohou přes nohu v síťovaných silonkách právě malovala své, už beztak zřejmě nalepené, dlouhé řasy.
Včera ráno jsem před nástupem do autobusu zahlédl mladou paní, která zřejmě zaskočena prudkou změnou počasí zahučala do obrovské louže tak hluboko, až se z její pravé lodičky stala ponorka. Autobus doběhla a držíc se tyče, jala se vylít bazén ze své obuvi. V mírném předklonu s lodičkou v ruce zvedla své oči ke mně a v ten okamžik bych mačkal spoušť. Zmáčené vlasy měla nalepené na tváři i přes oko a ve výraze se na pár vteřin objevil stud pod tíhou situace, který vystřídal odevzdaný úsměv. Nádhera.
To jsou okamžiky, které se v ateliéru napodobit nedají. Jejich upřimná přirozenost je mi tak moc blízká, že mě táhne ven fotit věci, které se dějí jen tak samy. Má vnítřní dávka drzosti zřejmně nikdy nezesílí, a tak si jen ukládám tyto okamžiky, aniž bych vás oslovoval a obtěžoval. Tak mi alespoň promiňte, že se sem tam zahledím a s trochu intenzivnějším pohledem Vás sleduji.

Hezký den.

Kniha návštěvBlog    
Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace